Ekologické problémy planety, globální změny, mezinárodní úmluvy

  1. Globální změna klimatu

    Změna klimatu, její dopady a nutnost reakce představují jedno z klíčových témat současné environmentální politiky. Vědecké poznatky posledních let ukazují, že zvyšování koncentrací skleníkových plynů v důsledku lidské činnosti klimatický systém Země ovlivňuje. Ten se změně koncentrací přizpůsobuje formou globálního oteplování a následných změn celého systému. Navzdory pokroku jež byl proveden v oblasti vědy a výzkumu změny klimatu stále existující nejasnosti v oblasti vzájemné interakce emisí skleníkových plynů a klimatického systému. Na základě modelů zabývajících se projekcí vývoje změny klimatu je odhadován nárůst globální teploty o 1,4 – 5,8 şC v horizontu konce 21. století. Pokud se tyto projekce splní bude se jednat o nejvýznamnější a nejrychlejší nárůst za posledních 10 000 let.

    Globální oteplování s sebou přináší řadu negativních projevů v oblasti životního prostředí a fungování ekosystémů, včetně vážných dopadů na oblasti jako je vodní režim a jeho kvalita, zásobování potravinami (zemědělství), lesní hospodářství, zvyšování hladin moří a oceánů, ale také finanční sektor (zejména pojišťovnictví). Všechny tyto dopady ve svých důsledcích představují značné náklady, které mají i výrazný ekonomický dopad. Extrémní projevy počasí, které představují například povodně či naopak sucha, jsou považovány za jeden z možných důsledků globálních klimatických změn. To jsou i důvody, proč se v posledních letech setkáváme i se zvýšeným zájmem širší veřejnosti o tuto problematiku. 

    Problém změny klimatu je velmi úzce provázán s ostatními problémy současného světa. Předpokládá se, že mnoho z těchto problému bude změnou klimatu negativně ovlivněno.

    Vývoj klimatického systému v minulosti

    Za poslední dva miliony let se vystřídalo kolem padesáti ledových dob, kdy pevninské ledovce zasahovaly hluboko do mírných zeměpisných šířek a teplejších dob meziledových, kdy led naopak ustoupil do blízkosti pólů. Zpočátku byly kontrolované cyklem o délce přibližně 40 tisíc let, během posledního milionu let se ustálil cyklus, ve kterém ledové doby trvají asi 100 tisíc let a jsou prostřídávány meziledovými dobami o délce trvání 10 až 20 tisíc let. Poslední doba ledová vrcholila 18 000 let před n.l. Následně se začalo oteplovat, nejteplejší období v Evropě nastalo asi před 9-6 tisíci lety. V mírných zeměpisných šířkách Evropy byla tehdy v létě teplota o 1,5 - 2,0°C vyšší než dnes, téměř celou západní a střední Evropu pokrývaly husté smíšené lesy, lesy rostly až za polárním kruhem i na Islandu a ve Skandinávii. Od té doby teplota mírně klesá a během posledního tisíce let výkyvy globálního ročního průměru teploty pravděpodobně nepřekročily 1°C.

    I během posledního tisíciletí se klima měnilo. Za zmínku stojí období "teplého středověku" (9. - 14. století) a tzv. "malá doba ledová" (16. - 19. století). Období "malé doby ledové" však mělo daleko složitější strukturu, střídaly se chladné a teplé výkyvy klimatu. Na celé severní polokouli byly zřejmě nejnižší letní teploty v letech 1570 - 1730 a během 19. století. Počátek 16. stol. a 18. století byl teplejší, 17. a 19. století chladnější. V Čechách byly zřejmě kolem roku 1540 průměrné roční teploty asi o 1 až 1,3 °C vyšší než v současnosti, v Podkrušnohoří, Polabí, v Povltaví (a i na horním toku) se pěstovala vinná réva, žně byly o 3 až 4 týdny dříve. Panovala letní sucha s občasnými místními lijáky, v řekách byl nedostatek vody, vznikala řada nových brodů, zastavovaly se vodní mlýny. Od druhé poloviny 19. století se začala teplota opět zvyšovat. Podle paleoklimatologických měření se v teplých obdobích vždy současně vyskytovaly i nadprůměrné koncentrace CO2. Nicméně i v těch historicky nejteplejších obdobích se koncentrace CO2 pohybovaly na úrovni kolem 280 ppbv (na počátku 21. století již dosahují hodnot nad 360 ppbv).

     

    Vývoj průměrné teploty za posledních 20 000 let (semilogaritmické měřítko).

    Zdroj: http://www.who.int/globalchange/climate/summary/en/index.html

    Příčiny změny klimatu

    Změna klimatu může být vyvolána řadou vnějších i vnitřních faktorů, včetně lidské činností. Po většinu času vývoje Země se změny klimatu odehrávaly bez vlivu člověka, proto je nazýváme přirozenými změnami. Mezi ně patří především změny sluneční konstanty, parametrů oběžné dráhy Země kolem Slunce, rozložení pevnin a oceánů, horotvorné procesy, sopečná činnost, změny fyzikálních a chemických vlastností oceánů, oceánická cirkulace, stav a vývoj biosféry, aj. Člověk své okolí ovlivňoval od počátku existence a v současnosti působí na klima nejen v lokálním a regionálním měřítku, ale i v měřítku globálním.

    Antropogenní změny se často dělí do dvou skupin
    • změny ve složení atmosféry v globálním měřítku
    • změny ve využívání krajiny (odlesňování aj.)
    • .

    Současné vědecké poznatky dokazují, že antropogenní produkce skleníkových plynů klimatický systém Země ovlivňuje. Vzhledem ke složitosti celého systému, včetně všech složitých vzájemných vazeb, je zatím nesmírně obtížné podíl člověka na celkové změně klimatu přesně kvantifikovat. Další nárůst teploty však bude klimatický systém ještě více destabilizovat, což se bude v různých částech planety projevovat odlišně a jednotlivé složky klimatického systému na ni budou reagovat rozdílně.

    Skleníkový efekt je jeden ze základních jevů ovlivňujících klimatický systém v krátkém časovém horizontu. Teplota naší planety je určována rovnováhou mezi energií přicházející od Slunce ve formě krátkovlnného záření a energií vyzařovanou Zemí do okolního vesmíru. Krátkovlnné sluneční záření prochází zemskou atmosférou a ohřívá zemský povrch. Dlouhovlnné záření zemského povrchu je z části atmosférou pohlcováno a opětovně vyzařováno. Část energie se tak vrací zpět k zemskému povrchu, který se společně s nejspodnějšími částmi atmosféry ohřívá. Tento jev je často přirovnáván k funkci skleníku a proto se označuje jako skleníkový efekt a plyny, které jej způsobují jsou nazývány skleníkovými plyny. Koncentrace skleníkových plynů jsou v současnosti vysoko nad předindustriální úrovní (koncentrací kolem roku 1750) a stále narůstají. Klima je též ovlivňováno aerosolovými částicemi antropogenního původu, které sluneční energii rozptylují, odrážejí ji zpět do vesmíru, čímž naopak přispívají k ochlazování atmosféry.

    Skleníkovými plyny v atmosféře přirozeného původu jsou vodní pára, oxid uhličitý a metan;
    skleníkovými plyny antropogenního původu jsou oxid uhličitý, metan, oxid dusný, částečně a zcela fluorované uhlovodíky, fluorid sírový (Jejich emise jsou kontrolovány Kjótským protokolem a Rámcovou úmluvou), tvrdé (CFC) a měkké freony (HCFC), halony (jejichž použití je kontrolováno Montrealským protokolem a jeho dodatky) a řada dalších plynů (např. SF5CF3, NF3, CF3I).
      Koncentrace CO2 vzrostla od roku 1750 o 31% na hodnotu 367 ppm v roce 1999 a jde tak pravděpodobně o nejvyšší hodnotu, které bylo za uplynulých 400 tisíc let dosaženo. Koncentrace CH4 za stejné období vzrostly o 151%, koncentrace N2O o 17 %. Fluorované uhlovodíky a fluorid sírový jsou látkami novými, které se kolem roku 1750 nevyskytovaly.

    Zhruba tři čtvrtiny antropogenních emisí CO2 v posledních letech pochází ze spalování fosilních paliv a z výroby cementu, zbývající část má původ zezměn ve využívání půdy, především z odlesňování. Přibližně polovina antropogenních emisí CO2 je pohlcována oceány. Druhá polovina zůstává v atmosféře. Průměrná doba setrvání CO2 v atmosféře se pohybuje v rozpětí od 4 do 200 let. Antropogenní emise CH4 pocházejí zejména z těžby uhlí, transportu zemního plynu, chovu zvířectva, skládkového a odpadového hospodářství, hospodaření se živočišnými odpady a pěstování rýže. Více než polovina celosvětových emisí CH4 je antropogenního původu. Doba setrvání metanu v atmosféře se pohybuje kolem 12 roků. Zdroji antropogenních emisí N2O je zejména zemědělství, spalování biomasy a některé průmyslové činnosti. Přibližně 40 % emisí N2O je antropogenního původu a jeho doba působení v atmosféře je více než 100 let. Zdrojem halogenovaných uhlovodíků je výhradně lidská činnost (chladící technika, aerosolové rozprašovače, rozpouštědla, izolátory, atd.). Řada z těchto látek setrvává v atmosféře velmi dlouhou dobu (řádově stovky až tisíce let), má výrazně vyšší radiační účinnost (např. 1 kg fluoridu sírového je 22 200-krát radiačně účinnější než 1 kg CO2). Ozón jako skleníkový plyn sehrává svoji úlohu jak v troposféře, tak i ve stratosféře. Není přímo emitován do atmosféry, ale vzniká v ní fotochemickými procesy z přírodních i antropogenních prekurzorů. V atmosféře setrvává relativně krátce (týdny až měsíce).

    Oxid uhličitý
    je produkt spalování fosilních paliv pro získávání nejrůznějších druhů energie. V současné době představuje spalování fosilních paliv 80 - 85% oxidu uhličitého vypouštěného do atmosféry. Změna koncentrace CO2 povede k jejímu zvýšení či snížení – aklimační deprese. Aklimační deprese je stav, kdy počáteční stimulace fotosyntézy působením zvýšené koncentrace CO2 klesá či mizí v časové periodě týdnů či měsíců. Významným faktorem zodpovědným za existenci aklimační deprese je porušení rovnováhy mezi produkcí a akumulací asimilátů. Především akumulace cukrů v asimilačním pletivu je častým důsledkem dlouhodobě působící zvýšené koncentrace CO2. Při výrazné kumulaci cukrů v chloroplastech může dojít k jejich popraskání a tím k přímému poškození funkce. Zvýšená akumulace cukrů v jehlicích může vést k eskalaci poškození savým hmyzem. Výsledný vliv zvýšení koncentrace CO2 a teploty na tvorbu biomasy je závislý na množství dostupných živin, zejména dusíku, a na dostupnosti světla. Může se pohybovat v amplitudě od žádného efektu na přírůst (to může nastat i v případě deficitu vody), přes zvýšený nárůst kořenů i letorostů až po změnu poměru nárůstu letorostů a kořenů ve prospěch jednoho nebo druhého, a to vždy v souladu s principem rovnováhy mezi potenciálem dřeviny asimilovat a potenciálem kořenového systému dřeviny dodávat živiny. Nebo může být realizován pokles ve zmíněné aklimační depresi.

    Další typy antropogenních emisí jsou změny ve využívání půdy (odlesňování) nebo výroba cementu a vápna. Metan je emitován při těžbě uhlí a nafty, uniká z plynovodů, vzniká při pěstování rýže, v živočišné výrobě (zejména chovu dobytka a ovcí) a při rozkladných procesech na skládkách. Oxid dusný jeprodukován zejména při různých zemědělských a průmyslových aktivitách.Halogenované uhlovodíky jsou látky užívané v chladících zařízeních a klimatizačních systémech. Halony, tvrdé freony (CFCs) a měkké freony (HCFCs) jsou látky kontrolované Montrealským protokolem a jeho dodatky o ochraně ozónové vrstvy země (jde o látky zakázané nebo silně omezované). Tzv. F-plyny (zcela nebo částečně fluorované uhlovodíky a fluorid sírový) jsou sledovány v Rámcovou úmluvou OSN o změně klimatu a Kjótským protokolem. Prekurzory vzniku troposférického ozónu (NOX a NMVOC) jsou z převážně produkovány automobilovou dopravou a elektrárenským provozem. Relativně značné množství emisí se však do atmosféry nedostává pouze v důsledku antropogenní činnosti, ale též z vegetace, která jako přirozená součást okolního životního prostředí může emitovat některé složky VOC (volatil organic compounds - těkavé organické sloučeniny).

    Kromě plynů i aerosoly ovlivňují radiační bilanci Země. Částice v atmosféře, které pocházejí z různých antropogenních i přírodních zdrojů absorbují sluneční záření, rozptylují a odrážejí jej zpět do kosmického prostoru. Životnost aerosolů v atmosféře je poměrně krátká. Z tohoto důvodu je jejich vliv omezen na poměrně malou oblast v okolí zdrojů. Jelikož většina průmyslových aktivit je soustředěna na severní polokouli vliv aerosolů na sluneční záření je na severní polokouli výraznější. Aerosoly svým přímým vlivem přispívají k ochlazování atmosféry. Jejich vliv je odhadován na - 0,4 W/m2. Nepřímý vliv aerosolů na klima spočívá v jejich vlivu na tvorbu oblaků. Oblaka ovlivňují klimatický systém odrazem slunečního záření zpět do kosmického prostoru, čímž zemi ochlazují a odrazem dlouhovlnné radiace zemského povrchu zpět k zemi (oteplovací efekt).

    Pozorované změny klimatu

    Rok 2002 byl již 24. rokem v sérii po sobě jdoucích roků s ročním globálním průměrem přízemní teploty vzduchu nad průměrem za období 1961-1990. Roční průměr globální teploty se od konce 19. století zvýšil v rozpětí 0,4 až 0,6oC. Devět z deseti nejteplejších roků od roku 1860 bylo zaznamenáno po roce 1990, devadesátá léta 20. století byla pravděpodobně nejteplejší dekádou a roky 1998 a 2001 nejteplejšími roky od roku 1861. Teplota vzduchu nad pevninou roste rychleji než nad oceánem, růst povrchové teploty oceánu v období 1850-1993 byl přibližně poloviční. Je však pravdou, že nad některými oblastmi Antarktidy a oceánů jižní polokoule nebyl růst teploty zaznamenán. Od 50-tých let 20. století se zvyšuje i teplota horních vrstev oceánu. Největší růst globální teploty od konce 19. stol. byl pozorován v letech 1910-1945 a po roce 1976. V období 1976-1999 rostla teplota vzduchu téměř nad celým povrchem Země, větší oteplování bylo pozorováno ve středních a vysokých zeměpisných šířkách kontinentální části severní polokoule. Rychlost, s jakou oteplování ve 20. století probíhalo, je pravděpodobně větší než v jakémkoli jiném období posledních 1000 let. Ukazuje se, že spodní troposféra se otepluje pomaleji než zemský povrch. Globální průměrná teplota v nejspodnějších 8 km atmosféry se podle měnila o 0,05±0,10°C za 10 let, zatímco globální průměrná teplota při zemském povrchu rostla o 0,15±0,05°C za 10 let.

     

     

    Obrázek 2. Odchylky globálního ročního průměru teploty vzduchu při zemském povrchu od průměru za období 1961-1990.

    Zdroj: IPCC - TAR

     

    Od poloviny 19. století vzrostly roční úhrny atmosférických srážek ve středních a vysokých zeměpisných šířkách na pevninách severní polokoule velmi pravděpodobně o 0,5-1 % za 10 let. Menší růst byl zaznamenán i na pevninách v tropické oblasti; v subtropických oblastech severní polokoule naopak došlo k poklesu srážkových úhrnů. Na jižní polokouli nebyly zaznamenány žádné systematické změny srážkových úhrnů. Informace o změně srážkových úhrnů nad oceány nelze vyhodnotit z důvodu nedostatku údajů. Od začátku 20. století se ve středních a vysokých zeměpisných šířkách nad kontinenty zvýšilo pokrytí oblohy oblačnosti cca o 2 %. Na mnoha místech severní polokoule se pravděpodobně rovněž zvyšoval obsah vodní páry v atmosféře.

    Během 20. století byl pozorován ústup horských ledovců; existují však i výjimky způsobené změnou místní atmosférické cirkulace. Rozsah sněhové pokrývky se od 60-tých let 20. století snížil o přibližně 10 %. Zkracuje se i průměrná doba, po kterou jsou zamrzlá jezera a řeky; za posledních 100 až 150 let ve středních a vysokých zeměpisných šířkách severní polokoule o zhruba dva týdny. Po roce 1950 rovněž došlo ke zmenšení rozlohy polárních ledů na jaře a v létě (o 10 až 15 %), značně se snížila i jejich průměrná tloušťka (např. mezi obdobími 1958-1976 a 1990-2000 v létě až o 40 %), zatímco v zimním období žádný významný trend nebyl pozorován. Růst hladin oceánu se ve 20. století pohyboval v rozsahu 1 až 2 mm za desetiletí. Celkově se během posledního století zvedla o 10 až 20 cm; žádný významný skokový nárůst nebyla pozorován.

    V porovnání s 19. stoletím byla teplá fáze jevu El Nino, zejména v poslední třetině 20. století, častější a intenzivnější než fáze studená, což se promítá nejen do proměnlivosti srážek a teploty v tropech a subtropech, ale i do pohlcování CO2 oceánem a biosférou na pevninách. Ve stejné době i severoatlantická oscilace byla v zimním období často ve fázi, která přispívala k zesilování západního proudění nad severním Atlantikem, což vedlo k teplejším zimám v Evropě.

    Během druhé poloviny 20. století se ve středních a vysokých zeměpisných šířkách severní polokoule zvýšil podíl silných a extrémních srážek na celkových ročních úhrnech srážek a četnost výskytu silných srážek vzrostla o 2 až 4 %. Vyšší výskyt silných a extrémních srážek byl zaznamenán především v oblastech, kde vzrostly roční úhrny. Například ve východní Asii četnost výskytu extrémních srážek vzrostla, přestože celkové množství srážek se nezměnilo nebo se dokonce snížilo. Během 20. stol. byl zaznamenán relativně malý nárůst oblastí s výskytem sucha. Pouze některé části Asie a Afriky byly postiženy v posledních desetiletích intenzivními suchy. V druhé polovině 20. století bylo pozorováno významné snížení výskytu silně podprůměrných sezónních teplot a malé zvýšení četnosti výskytu nadprůměrných sezónních teplot.

    http://www.chmi.cz/cc/inf/index.html
    Očekávané dopady změny klimatu v sektoru lesnictví a možná adaptační opatření

    Lesní pozemky představují zhruba třetinu území České republiky (33,5 %), z čehož je 98 % plocha porostní určená k pěstování lesa. Výměra lesních pozemků trvale mírně narůstá, za posledních 5 let vzrostla o cca 0,3 %. V druhové skladbě výrazně převažují jehličnaté dřeviny, konkrétně smrk (53,2 %) a borovice (17,3 %), i když dochází k mírnému poklesu, za posledních 5 let zastoupení smrku pokleslo o 0,9 % a borovice o 0,3 %. Z listnatých dřevin má nejvyšší zastoupení buk (6,5 %) a dub (6,5 %) s nárůsty 0,5 % u buku a 0,1 % u dubu. Převážná většina lesů je ve státním vlastnictví (60 %), déle následují lesy soukromých vlastníků (23,1 %) a lesy obecní (15,4 %). Za posledních 5 let došlo k poklesu podílu státního vlastnictví o 3,1 % ve prospěch obecního a soukromého vlastnictví. V roce 2004 činila celková těžba v lesích 15,6 mil. m3, zatímco celkový běžný přírůst činil 20,3 mil. m3. Těžba dřeva na jednoho obyvatele se za posledních 5 let zvýšila o 8,5 % a činí 1,53 m3 na obyvatele. V přepočtu na 1 ha lesní půdy těžba činí 5.90 m3, což je za dané období nárůst o 7,7 %. V letech 2001 – 2004 proběhla kvalitativně nová inventarizace lesů České republiky, která indikuje podstatně vyšší stav zásob dříví (335 m3/ha), než dříve zjišťované údaje na bázi lesnicko-hospodářských plánů. K navýšení lesních požárů došlo v suchém roce 2003 ca na 5ti násobek dosavadního pětiletého průměru, požárem bylo v roce 2003 zasaženo ca 0,5 ‰ výměry lesů.

    Naprostá většina lesů v České republice podléhá opatřením lesnického managementu. České lesnictví bylo po několik staletí orientováno na produkci dřevní hmoty. Tomu odpovídá současný stav a struktura lesních porostů, ve kterých stále dominují smrkové monokultury na úkor druhově a věkově smíšených lesů. Teprve v posledních desetiletích se výrazněji zvyšuje tlak na polyfunkční využívání lesních porostů, následkem čehož je postupné prosazování druhově rozmanitějších porostů. Změna bioklimatických podmínek může mít pro lesní hospodářství vážné důsledky. Vliv klimatické změny se projevuje dvojím způsobem. Lesní ekosystémy musí odolávat krátkodobým klimatickým teplotním a srážkovým extrémům, jejichž četnost evidentně narůstá. Postupně klimatická změna na lesy působí především zvyšující se teplotou a rostoucí koncentrací CO2. Navíc, specificky v podmínkách střední Evropy je nutno ke změnám prostředí přičíst silné antropogenní působení, tj. především dlouhodobá zátěž ekosystémů průmyslovými emisemi síry a dusíku.

    Jak již bylo zmíněno v České republice stále dominují smrkové monokultury, a to na úkor stabilnějších druhově a věkově smíšených lesů. Proto změněné bioklimatické podmínky budou zvyšovat ohrožení především pro smrkové monokultury, a to především v pásmech mimo ekologické optimum smrku. To jsou především nižší polohy, ve kterých by se přirozeně měly vyskytovat především listnaté dřeviny. Zde se jedná především o zvyšující se zdravotní riziko způsobené rozvojem patogenů, vedoucí k možnému rozpadu nestabilních dospívajících a dospělých stanovištně nevhodných smrkových monokultur. Ohroženy jsou ale také smrkové porosty vyšších poloh horských hřebenů, kde docházelo k extrémním depozicím polutantů a půda je silně narušena dlouhodobou acidifikací a nutriční degradací. Takto oslabené porosty jsou méně odolné k negativnímu působení klimatických extrémů (suché periody, teplotní extrémy, vítr, mokrý sníh atd.). V nižších polohách budou smrkové kultury vystaveny zvýšenému výskytu houby václavky. V synergii s vyššími teplotami v létě a zvýšením srážkového deficitu zde může  docházet k destabilizaci a rozpadu smrkových porostů. Další skupinou, u níž lze očekávat zásadní vliv na zdravotní stav, jsou patogeny vaskulárních pletiv, nejčastěji původci vaskulárních mykóz. Zhoršený zdravotní stav spolu s příznivými podmínkami pro populace hmyzu zvýší riziko gradace výskytu podkorního hmyzu, především lýkožrouta smrkového. Dalším limitujícím faktorem se v nižších polohách očekává nadměrné „přehřátí“ stromu v kombinaci s letním přísuškem.

    Zdroj: Čtvrté národní sdělení České republiky k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu a Zpráva o dosaženém pokroku v plnění Kjótského protokolu  http://www.chmi.cz/cc/narodni_sdeleni_cz.pdf

  2. Bližší přehled mezinárodních úmluv v souvislosti s ochranou klimatu
  3. Další antropogenní vlivy na lesní ekosystémy- zemědělství a odlesňování

    Rozvoj lidské společnosti má výrazný dopad na plošný rozsah, stav a vývoj lesních ekosystémů v dlouhém období civilizačního vývoje. Od překonání stádia lovců a sběračů, kdy byl člověk ještě součástí přírodních ekosystémů, jeho vliv na životní prostředí včetně lesních ekosystémů stále rostl a zvyšoval svou mnohotvárnost. Dnes již můžeme hovořit o globálních změnách životního prostředí, globálním vlivu na lesní ekosystémy a bohužel i o jejich globálním ohrožení.

         Lidské aktivity mění rozsah zalesnění, dále způsobují pronikavé změny struktury lesa v důsledku využívání krajiny i vlastního využívání lesa. Značné změny s sebou nese i lesnické hospodaření. Les jako lesní ekosystém je ovlivňován a v řadě případů přímo ohrožován i znečištěním a změnami kvality složek životního prostředí. Tyto procesy pak poškozují a ohrožují nejen kvalitu, biodiverzitu a stabilitu lesa, ale v konečném důsledku i regionální, národní (státní) a globální sociální struktury.

    Odlesňování, vliv zemědělství

         Využívání krajiny lidskou společností s sebou neslo především pokles plochy lesů. Tak jak rostl počet obyvatelstva v jednotlivých zemích a regionech, rostl i rozsah využívání území pro urbanizaci a především pro zemědělství. Díky jeho extenzivnímu charakteru byly územní nároky i nepočetných populací značné a již během neolitu lze předpokládat plošně významné ovlivňování lesů a pokles jejich rozlohy. Formy zemědělského obhospodařování však byly maloplošné a existovala značná diferenciace mezi jednotlivými hospodařícími subjekty a v rámci regionů. I když plocha lesů a jejich biodiverzita klesala, rostla diverzita biotopů a jejich společenstev až do počátků industrializace zemědělství v důsledku velkých krajových a individuálních rozdílů v hospodaření, zavádění nových plodin a hospodářských zvířat (včetně introdukce exotických druhů zvěře) i v důsledku samovolného šíření stepních a synantropních druhů. Tento proces byl zastaven a zvrácen až nástupem velkoplošného monokulturního zedělství, stírajícího i regionální rozdíly ve využívání krajiny.

         Tyto skutečnosti přinášejí a budou přinášet i řadu střetů v oblasti ochrany a tvorby krajiny. Klasický je příklad z nejvyšších poloh Krkonoš, kde existují rozpory v pojetí koncepce obnovy ekosystémů nad horní hranicí lesa. Původní vztahy mezi horní hranicí lesa, klečovým pásmem a alpinskými holemi byly změněny v důsledku hospodářského využívání od období kolonizace v 16. století. Zejména klečový stupeň byl rozrušen pastvou, těžbou dříví (zachovaly se i doklady o jeho dodávkách) a produkcí sena. Vzrostl podíl lučních společenstev s velkou biodiverzitou, ale na druhé straně i s různou mírou a stupněm degradace a synantropizace. Po druhé světové válce bylo přistoupeno k obnově lesních (klečových) porostů. Spolu s absencí hospodaření na horských loukách to ovšem znamenalo pokles dominance nelení vegetace s vysokou biodiverzitou, což vyvolalo konzervační snahy správy ochrany přírody, spočívající v tendencích zpětného odlesňování a zachování alespoň části hospodářských aktivit. Situace byla zkomplikována stavbou cest s využitím kameniva karbonátového původu v rašelinných společenstvech a extrémně vysokou návštěvností spojenou s vysokou eutrofizací lokalit. Formulování cílů a management „přírodních“ společenstev a „ryze přírodního vývoje“ v podmínkách národního parku je tak mimořádně obtížné.

         V českých zemích došlo k poklesu podílu zalesněného území ze zhruba 90 % v období maximálního zalesnění (vrcholný atlantik) na zhruba 25 % kolem roku 1790. Plánovité lesní hospodářství spolu s novými koncepcemi zemědělské a lesní výroby pak umožnily opětný nárůst lesní plochy na dnešních 33,4 %. Tento podíl se může ještě mírně zvýšit, neboť je možno předpokládat další zalesnění dnes jinak nevyužitelné zemědělské půdy, tato plocha (její odhad) kolísá mezi 100.000 až 500.000 ha. Podíl lesů však klesá celosvětově, zvláště hrozivý pokles lesů je dnes pozorován v oblasti vlhkých tropů. Les zde představuje jediný trvale udržitelný ekosystém díky charakteru klimatu a půd, přesto je dnešní rozsah a především další postup odlesnění hrozivý, jak ukazuje tabulka

    Bližší přehled rozloh tropických lesů v současné době

     

    1.  97 % odhadované původní celkové rozlohy tropických lesů, která byla asi 14 mil. km2
    2.   97,5 % současné celkové rozlohy tropických lesů, což je asi 8 mil. km2
    3. 67 % z celkové rozlohy zbývajících tropických lesů

         Přitom existuje zásadní rozdíl mezi odlesňováním v těchto oblastech a v zemích tzv. tradičního lesnictví (evropské země včetně naší), což je někdy „ekologickými“ aktivistickými organizacemi účelově zamlčováno. V zemích s tradičním lesnictvím je veškerá vytěžená plocha opět okamžitě zalesněna a v řadě případů ani nedojde k výraznému narušení kontinuity lesního krytu (podrostní forma a výběrný způsob). V tropických oblastech (díky aktivitám ruských, amerických a japonských firem v rostoucí míře i na Sibiři) je však odlesnění trvalé a degradace často irreverzibilní nebo dlouhodobá.

     

        Také další aktivity spojené se zemědělstvím měly a mají negativní dopad na lesní ekosystémy. V našich oblastech k nim patřily zejména pastva dobytka a hrabání steliva. V prvním případě šlo především o narušení obnovy lesa a poškozování mladých jedinců okusem,  a odíráním, starší stromy mohly být poškozovány ošlapem kořenů. Při hrabání steliva docházelo k masívnímu narušení živinových cyklů odnosem velkého množství vytvořené biomasy (nekromasy). Dnes tyto aktivity patří až na výjimky minulosti. Větší roli hrají opět v tropických a subtropických oblastech, kde je vliv pastvy na dezertifikaci krajiny patrný v lesních i nelesních formacích (savany, poloopadavé a opadavé lesy).

  4. Mezinárodní projekty obnovy

    Mezinárodních iniciativ a projektů na obnovu lesů, stavu ekosystémů obecně, zalesńování odlesněné krajiny, ochranu vodního režimu a stavu ovzduší je velké množství. Příklad některých z nich:

    Bližší přehled projektů obnovy na mezinárodní úrovni